Jak sem si hrál na závodníka aneb moje účinkování na CWC

O sportovním svezení jsem přemýšlel již delší dobu, ale nebylo na čem. Po zdědění rodinného Fáčka byla hlavní podmínka splněna a tak jsem si začínal hrát s myšlenkou startu na zimním Car Winter Cupu 2006. Přemýšlel jsem o svezení na jednom ze závodů konaných na zasněžené trati vytýčené v Hoškovicích na letišti, kde nehrozí střet s pevnými překážkami o které by se mohlo auto poškodit. Bohužel zranění nohy které jsem si odvezl z lyží mi plány na závodění notně rozhodilo. Když se noha uzdravila, tak už v kalendáři zbyl pouze závěrečný podnik CWC 2006 v Hoškovicích s datem startu 8.4.2006. Čas se blížil, tak jsem neváhal a týden před závodem začal jednat. Domluvil jsem si zapůjčení přilby, stáhnul a vyplnil přihlášku, přezul na letňáky, důkladně pročetl propozice a stáhnul mapu okruhu, aby mě nic nepřekvapilo. Mé odhodlání ještě posílily spekulace o možném startu vozu WRC.

A tak jsem si v pátek odpoledne skočil půjčit zánovní červeno bílou integrální přilbu. Budík nastavil na 5:45 (přejímka začínala v 7:00) překontroloval kameru a foťák a šel spát.

Ráno mě dost nemile překvapila nevlídná zima a námraza na sklech mého miláčka. Po oškrábání skel jsem se směle vydal směr Mnichovo Hradiště. Na letiště jsem dorazil asi v 7:10. První týmy zde již rozbalovaly své stany a připravovali své stroje. WRC tu skutečně bylo, přivezl ho sem Rex team Besedice Věroslava Cvrčka a byli tu i Boleslaváci Dvořák se Slavíkem se svojí Fábií N1 z MČR. Po zběžné obhlídce soupeřů jsem si stoupnul s přihláškou do fronty na zaplacení startovného, když jsem přišel na řadu bylo mi sděleno, že si mám zajet nejdřív na přejímku. Přejímkou jsem bez problémů prošel a postavil se do fronty, která se mezitím ztrojnásobila. Po zaplacení startovného a po přidělení startovního čísla (které jsem si měl později vyzvednout před startem) jsem se ještě jednou prošel depem, které se mezitím nevídaně rozrostlo. Na dráze se mezitím rozpoutal trochu divoký trénink posádek se silnějšími stroji a tak jsem moudře počkal, až se okruh trochu uvolní a pak vyrazil trénovat. Okruh jsem si objel výletním tempem asi pětkrát a s konstatováním, že to bude stačit jsem odstavil auto do depa. Po rozpravě jsem si došel pro své čerstvě vytisknuté startovní číslo 90 a po vzoru kolegů ho přivřel do horního těsnění zadních oken.

S očekáváním jsem se postavil do fronty na start první měřené tréninkové jízdy. Než jsem dojel na start motor začal pomalu vařit tak jsem mu ulehčil topením ale to už přede mnou zbývala jen dvě auta. Pozorně jsem si prohlédl startovní proceduru a když už byl přede mnou na startu jen jeden soupeř, nasadil jsem si helmu. Po jeho startu jsem neohroženě vjel do startovacího stanu a zastavil dle instrukcí startéra před startovací fotobuňkou. Začalo odpočítávání na startovacím zařízení napětí vzrůstalo 5 … 4 … 3 … 2 … 1 zelená start. Odlepil jsem se od startu a řítil se opatrně do první zatáčky.

 Zhruba na konci prvního kola po slalomové pasáži začínám slyšet rány z kufru a tak druhé kolo mírně zvolňuji. Po dojezdu do cíle zjišťuji, že hever a další věci se při „sportovní“ jízdě uvolnily ze svých stálých pozic a volně se pohybovaly po kufru. Po odstavení auta v depu jsem vše volné řádně upevnil nebo schoval pod kobereček. S nedočkavostí jsem se vydal k dodávce časoměřičů zjistit svůj čas. No byl to pro mě docela šok - byl jsem beznadějně poslední se ztrátou na předposledního přes 30s.

 Jal jsem se zjistit proti čemu vlastně ve své třídě startuji. Velmi brzy jsem pochopil že nemám se svým naprosto sériovým Favoritem určeným pro běžný provoz šanci, většina aut měla minimálně sportovní tlumiče nebo závodní či polozávodní široké gumy či obojí. O kreacích v úpravách třídy A hraničících leckdy až se skupinou B nemluvě.

Stanovil jsem si proto náhradní cíl překonání času 3 minuty. S tímto vědomím jsem se postavil na start první ostré jízdy. V kufru už nic necinkalo, tak jsem se do toho trochu opřel lehce přemotivován jsem vjel do slalomové pasáže, kde jsem zjistil, že tak trochu tápu kudy vlastně trať přesně vede. V druhém kole mě dojel soupeř startující za mnou tak jsem mu uhnul. Výsledek: čas opět nic moc 3:24. Odstavil jsem auto do depa a šel radši k trati točit a fotit. Po odjetí nejsilnější divize a WRCa jsem se opět zařadil do fronty na start, kde jsem si vybral místo mezi dvěma vozy, které mě dle mého soudu neměly dojet. Druhá jízda byla už celkem dravá a sportovní (z mého pohledu) a s lepším poznáním tratě přišlo i zlepšení času na 3:06 . Do poslední třetí jízdy jsem nastoupil s odhodláním pokořit hranici tří minut. I přes moji veškerou snahu se mi nakonec nepovedlo dostat se pod tři minuty a čas byl opět 3:06. Celkově jsem tedy skončil poslední s konečnou ztrátou na předposledního 33s.

Z výsledku si nic nedělám. Strávil jsem krásný den vyplněný závoděním, sledováním lepších soupeřů a nádhernými průjezdy Octávky WRC pod vedením Věroslava Cvrčka juniora, který ač s ní jel poprvé v životě, dokázal zvítězit. Tímto bych chtěl poděkovat členům členům AMK Malá Skála a Škoda Rally Clubu za zorganizování celé akce. A Petře Ferklové za zapůjčení přilby a zvěčnění mých průjezdů.